Výmarský ohař dlouhosrstý - VOD

Původ VOD není zcela objasněn. Jako nejvěrohodnější se jeví verze, že se v určitých krátkosrstých krevních liniích rodila dlouhosrstá štěňata. Ta se bohužel někdy utrácela jako nežádoucí. Navzdory tomu je někteří chovatelé začali využívat k lovu. Krátkosrstá forma je vůči dlouhosrsté dominantní, a tak i při selekci dlouhosrstých psů docházelo k tomu, že při spojení dvou jedinců s dlouhosrstým recesivním genem se narodila dlouhosrstá štěňata.

1873  pán z Kaltesstein – Kopellu choval VOD systematicky pro svá polesí. U těchto psů oceňoval rychlost, dobrý nos a vytrvalost.

1879 Na výstavě v Hannoveru byli předvedeni dlouhosrstí VO.

Kolem roku 1900 se vedla v německém klubu diskuse, zda chovat pouze krátkosrsté nebo i dlouhosrsté VO. Výmarští ohaři byli rozděleni na plnokrevné a polokrevné (dlouhosrstí).

Robert Patay se v roce 1932 zajímal o dlouhosrsté výmarské ohaře. Z vrhu chovatele Josefa Schaffera v severním Rakousku si vybral štěně  které mělo splývavou chundelatou srst. Předvedl  tohoto psa jménem  Tell Stranzendorf v roce 1934 na výstavě ve Vídni. Štěně vzbudilo velký zájem. Major Herber zkoumal jeho rodokmen a usoudil, že se jedná o výmarského ohaře dlouhosrstého. Pes zaujal rovněž  Ludwiga  von Méry von Kapos Mére (přezdívaný Hagendorf). Pes se mu velmi líbil a nadále se proto zasazoval o uznání teto variety srsti.

Také myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval VO od roku 1913, se snažil o prosazení dlouhosrsté varianty. Sloužil na dvoře prince Hanse von Ratibor – Hohenlohe a přesvědčil svého pána o kvalitách VO natolik, že každý zaměstnanec na lesním úřadě Graffenegg musel vlastnit výmarského ohaře.

Těmto dvěma pánům se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereisen Für  Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže  dlouhosrstá varianta byla v roce 1935 mezinárodně uznána  FCI. Plemenná kniha  byla doplněn o věty: „Dlouhosrstí výmarští ohaři se také někdy vyskytují. Jsou, pokud je jejich původ do čtvrté generace nesporný, oprávněni být zapsáni. Chov takovýchto výmarských ohařů je žádoucí.Ocas těchto psů není kupírován.“

Major Herber o původu dlouhosrstých výmaranů píše v roce 1939 : „ Naši dlouhosrstí výmarští ohaři byli vypěstováni z krátkosrstých, což bylo dokázáno. Nezamýšleli jsme vytvořit nové plemeno, jenom jsme vděčně uznali a přijali tento dar přírody, který jsme dříve tak pošetile odmítali.“

Pan Pattay se snažil pro svého dlouhosrstého psa najít vhodnou dlouhosrstou fenu a dokázat, že potomci tohoto spojení budou opět dlouhosrstí. Od barona Kasta z Čech dovezl fenu Poldi z Mníšku. Ještě před plánovaným spojením ale Tell pošel. Za pomoci majora Herbera byl nalezen jiný dlouhosrstý pes Illo v. Hipkendath. Ze spojení těchto dvou jedinců vzešlo 7 dlouhosrstých štěňat, zapsaných v chovné stanici v. Wasthutte.

V Rakousku začali chovatelé VOD chovat systematicky. Zde je také VOD daleko rozšířenější než v Německu – v zemi původu, kde nastal obrat až v roce 1963. Předsedou klubu se tehdy stal K. Hartmann, který vlastnil dlouhosrstou fenu Ninu von Brunneckerhof. Podíl VOD zvolna stoupal na cca 10%.

V USA byla Americkým Kennel Clubem uznána dlouhosrstá varianta až v roce 1951.

Do České republiky přivezl prvního dlouhosrstého výmarského ohaře MUDr.Fiala z Rakouska. Byla to fena Bessy vom Burgholz. Ta v roce 1966  po krytí v Rakousku položila základ chovné stanice dlouhosrstých výmaranů  Z Vlčnavských břehů  pana Řandy. (další ze zakládajících členů klubu).